Dary Paní Smrti

Smrt… jaké pocity v nás vyvolává? Jak o ní smýšlíme? Co v nás probouzí odchod blízkých lidí z pozemské poutě?

Smrt a její pojetí, vztah k ní máme v poslední době před očima blíže než kdy dříve. Stále více duší odchází v poslední době z pozemského světa a strach ze smrti hýbe našimi životy. Každým z nás jinak. Nekteří lidé věří, že je uchrání jakýsi koktejl cizorodých látek, který si nechají vpíchnout do těla, někteří věří, že se jí oddálí tím, že se ukryjí za rouškou či dveřmi svého domova před jejími potenciálními „pře/inašeči“.

Přichází smrt náhodně díky jakémusi vnějšímu ohrožení nebo je projevem vyššího záměru naší duše a když nastane náš čas, nepomůže nám ani živá voda? A naopak jsou známy příběhy lidí, kteří svou smrt dokonce přežili. Četli jste knihu Musela jsem zemřít či viděli video, sdílení její autorky Anity Moorjani? Její příběh je silný a inspirující… více o něm lze dohledat na internetu. Nebo podívejte na krásný rozhovor s Viliamem Politikovičem O životě po smrti a smyslu života.

Setkání se smrtí nás může hluboce transformovat a změnit náš přístup k životu, probudit nás do větší autenticity, opravdovosti, vděčnosti, vnitřní síly, sebelásky, Lásky.

Můj osobní kontakt s možností odchodu z pozemského žití ve mně před několika lety probudil velkou vděčnost za život, celou svou bytostí jsem tehdy pocítila vděčnost za každý svůj krok, za každý nádech, sněhové vločky, které na mě padaly z nebe, za to, že mohu popít šálek čaje v čajovně, jet vlakem a kochat se krajinou, že mohu tvořit, co mě baví, za to, že jsem prožila lásku. V den, kdy jsem tohle prožívala až do morku kostí, hluboko ve mně nastalo smíření… s tím, že existuje i tato varianta a pokud to tak má být, přijímám to. Paradoxně tímto silným prožitkem nastalo mé uzdravování.

A proto tuším, že strachem ze smrti a schováváním se před ní ji zkrátka neutečeme. Naopak mám pocit, že strach z ní nás k ní kolikrát přibližuje. Už jen tím, že určitými „opatřeními“ spíše podlamujeme svou imunitu a způsobujeme si stres a tím se cyklíme v začarovaném kruhu, který zdraví neprospívá. A čeho se bojíme, to svým způsobem přitahujeme. Někteří lidé berou smrt dokonce jako selhání, prohru či snad trest. Říká se… „prohrál svůj boj“… no, ono bojovat se životem či smrtí, boží vůlí… jajaj, to zní spíš jako slepá ulička. Pozorovala jsem to, když po delší snaze uzdravit se nebo i náhle odešli některé bytosti, nositelé silného světla i pro ostatní, učitelé, léčitelé. Špitalo se o tom, co asi udělali za chybu, jaktože radí druhým a sami si klidně zemřou, jaktože nevyléčili sami sebe. K tomu jen… s pokorou… neznáme celý příběh. A to, že někdo má „již splněno“, co si jeho duše předsevzala v tomto životě a dovolí si zemřít na jakousi nemoc může znamenat třeba i to, že ho čeká pokračování jeho příběhu či úkolu mimo fyzickou formu.

Před pár měsíci zemřel můj bývalý partner. Byl ještě mladý a pro mnohé to byl šok. I pro mě, i když jsme v poslední době byli pouze v občasném kontaktu. Několik týdnů před jeho odchodem, kdy jsme spolu komunikovali naposled, by mě to ani ve snu nenapadlo. Mé vědomí to pár dní vůbec nemohlo pobrat. Někde hluboko uvnitř byl klid a smíření, ale mé lidské já si poplakalo a přemítalo o okolnostech. Až… pár dní po zprávě o jeho úmrtí… se jeho duše přišla rozloučit či spíš sdílet své současné Bytí. Byl to tak silný a krásný prožitek, kdy v záři jeho světla a všeprostupující Lásky jsem vnímala tu iluzi utrpení z odchodu blízké bytosti na druhý břeh. V síle tohoto světla jsem jasněji nazřela obsah své mysli i srdce a v tu chvíli propustila, odevzdala to iluzorní, co už s sebou dál nepotřebuji nést. Mé srdce se v lehkosti rozzářilo a já vnímala tu lehkost jeho Bytí, to, jak, si to teď užívá… ten stav beztíže, svobody, až nakažlivé radosti a to vše bylo i poslelství, které chtěl sdělit. Cítila jsem, že jeho duše má již jiný úkol a může i pomáhat lidem na Zemi, kde probíhá transformace v plném proudu, lidé se osvobozují od záteží minulosti a vstupují do nového paradigmatu, otevírají ho v sobě a učí se ho žít ve svých životech. Díky tomuto transformujícímu setkání se mé vnímání smrti opět posunulo.

Asi měsíc po něm mě zaskočila zpráva, že má dobrá kamarádka zemřela. Byly jsme v posledních letech v blízkém propojení, avšak poslední měsíce jsme se obě věnovaly intenzivně svým projektům a i když jsme se párkrát domlouvaly na setkání, vždy do toho cosi přišlo. Vím, že dlouhodobě řešila zdravotní problémy a vypadalo to, že se uzdravuje. Poslední zprávy od ní vyznívaly optimisticky, i když kdesi v hloubi jsem měla jakýsi divný pocit. Její smrt byla nečekaná a opět se mě dotkla velmi hluboko. Prožily jsme spolu tolik…, naše duše si byly blízké a… pocítila jsem, jak ji mám ráda. Její odchod ve mně rozezněl mnohá témata a přiblížil mě ještě více vděčnosti za život a uvědomění, jak moc mě to tu baví. I uvědomění křehkosti života a toho, že… nevíme… jaký čas tu máme „vyměřen“ a proto stojí za to ho prožít naplno. Pro každého to naplno znamená něco jiného.

Pro mě to znamená prožívat své dny v souladu s tím, co cítím ve svém srdci, naplňovat to, při čem cítím radost, třeba se u toho i občas zapotit, umazat :), ale žít své sny, ty, které vycházejí z mé duše. Jsou to i každodenní maličkosti, při nichž se mé srdce jemně tetelí. Vlastně ani nepotřebuji spasit svět 🙂 a dělat pompézní velkolepé věci, ale tím, že žiju sebe… pravdivě jak cítím, žiju i v souladu s Celkem… ne podle pravidel jakkoli „duchovních“, které určuje někdo jiný, jakkoliv líbivých na sociálních sítích, ale jak jsou autentické pro mě. Sdílet sebe s těmi, kteří jsou podobného ladění jako já, se kterými mohu žít své nejvnitřnější hodnoty, být jaká opravdu jsem. S těmi, kterým mohu důvěřovat, být s nimi otevřená, bez masek a tlaků… s těmi, se kterými se cítím „doma“, se kterými se vzájemně cítíme.

A až přijde můj čas, vědět, že jsem žila opravdově a přijmout to, co přichází s grácií, i když ten diskomfort toho, co se může odehrávat před samotnou smrtí, může přinést své výzvy… Vím, že před smrtí neuteču, vždy se však mohu ptát, co mi má duše chce aktuálně sdělit a je-li pro mne přístupná a otevřená cesta k uzdravení, do ještě další kvality života. A tuším, že to za mě nikdo neudělá. Žádná dávka, dvě, tři, čtyři, žádná chemie si s plánem mé duše neporadí. A také tuším, že smrtí nic nekončí. Ta kvalita mého Bytí, ve které budu prožívat svůj život do posledního dechu, se nikam neztratí. Mohu si ji v sobě nést do pokračování příběhu mé duše… ať už kdekoliv.

Život je Dar. A ten Dar dostáváme každý den. Je jen na nás, jestli ho přijmeme a jak s ním naložíme…